KrISS feed 8.7 - A simple and smart (or stupid) feed reader. By Tontof
  • Sunday 29 April 2018 - 01:51
    The Peacock

    „V březnu se mi stalo kouzlo. Od té doby maluju jak divá.“
    28.4.2018


    NA POČÁTKU tohoto příběhu byl Instakrám. V posledních měsících chodím sbírat inspiraci hlavně tam a chytlo mě to fakt hodně. Do oka mě udeřila malířka a lektorka Kellee Wynne, která publikuje každých čtrnáct dní jednu barevnou paletu pro inspiraci svým studentům a followerům, aby měli zajímavou novou výzvu pro své malování. Jedna paleta mě totálně dostala do kolen: Loud As A Peacock. Tyrkysová, smaragdová, modrá, kousek zlaté. Kdo by to byl čekal, že?

    Ten obrázek jsem si uložila už minulý víkend, nejen do telefonu, ale i do hlavy do šuplete TODO. No a včera jsem si takhle sedla a najednou se to stalo.

    Když najedete na pravý okraj instagramového obrázku myší, dá se mezi nimi listovat - dala jsem jich tam víc!


    Celá malba trvala asi šest nebo sedm hodin, rozložených do dvou dní. Nepoužila jsem nic jiného než akvarel plus bělobu, namíchanou do téhle specifické tyrkysové, vlastně ani žádnou podkladovou tužku. Celá báze a struktura vznikla v rámci dvou olbřímích flow v rytmu elektronické ambientní hudby. Experimenty v malbě jsou jako hluboký nádech. Chyby nejsou konec, ale naopak začátek. Chybujme více! Výzvy vedou k nadšení a nadšení je životně důležitý.




    Barevná kombinace tohoto typu mě uklidňuje a zároveň nabíjí - je to jako zamlžená ranní hladina jezera, taková introvertní varianta živelného ohně naruby. Klidná soustředěná síla, čárky, tečky a vesmír. Devět per s očičkama jako devět životů. To číslo jsem neplánovala, nějak se jich tam stalo devět a došlo mi to až po úplném dokončení obrazu.


    Kromě aktualizací z obrázkového šuplíku jsem dnes také zvládla oběd, pobíhat s veselými krysami a oprášit profil @ocickatost na Twitteru. Reakce lidí byla neuvěřitelná, asi hodinu mi chodila různá srdíčka ze všech stran! Úžasné, děkuji všem. Tak to ještě není mrtvý, Dejve. Kreslím teď strašně moc. Do kalendáře, do šuplíku, do mozku, ve snech. Mimo to se mi podařilo ovládnout Instagramové stories a přijít na tzv. "nový algoritmus" - bezva novinka, znevýhodňující lidi, kteří dlouho/nikdy nekomentovali vaše příspěvky. Prostě se jim v tom feedu neukážou, i když vás prokazatelně sledují. Otravné. Naštěstí mě komentování jinejch baví a třeba to začne bavit i vás. Jeden smajlík za tisíc slov. Bude-li vám přebývat nějaké nevyužité emoji, skočte mi ho dát na IG @rionka_cz, budu moc ráda :)

    Dobrou noc!



  • Thursday 19 April 2018 - 12:18

    K obědu na slunečné terase se mi přihodilo poučné video. Je fantastické, jak se vnímání barev lidskýma očima v průběhu staletí proměnilo. Prvními barvami, které lidstvo popsalo, byly černá, červená a bílá; modrá se nám „přihodila“ až mnohem později a vždy byla považována za božskou, výjimečnou a vzácnou...

    https://youtu.be/VIg5HkyauoY

    Tags: 
  • Tuesday 10 April 2018 - 16:03
    it's a long way to tipperary / rionka 2015

    našla jsem v draftech z roku 2016 tuhle rozepsanou řetězovku, na níž máš odpovědět pouze jednoslovně, převzatou z blogu, co už dávno neblogá. oh you, internets.
    nicméně na některé otázky je i dnes složité odpovědět, což mě baví.
    malé, krátké, vtipné.

    Tvoje vlasy? modré. zrovna.
    Oblíbené pití? kafe
    Oblíbená věc? kus křišťálu
    Sen z minulé noci? město
    Místo, kde se nacházíš? Brno
    Tvůj největší strach? mozek
    Čím bys chtěla být za 10 let? umělcem
    S kým jsi strávila včerejší večer? s krysátky
    Co nejsi? hloupá
    To poslední, co jsi dělala? SAP
    Tvoje oblíbená knížka? ray bradbury: zen a umění psát (furt; zrovna nedávno jsem to rozvedla tu.)
    Co máš na sobě? tuleně!
    To poslední, co jsi jedla? eee. oběd. krkovička brambory okurek.
    Tvůj život? inprogress
    Tvoje nálada? odhodlaná
    Tvoje léto? les, dálky, bzukot, vůně, obzor, objevování, kresby, fotky, cesty, oheň. to nejde jedním, saprlot, you know.
    Nejoblíbenější víkendová činnost? exploration
    Kdy jsi se naposledy smála? tudleváteď
    Tvůj počítač? dy :)
    Pivo? občas
    Zima? zatopím
    Dovolená? lesy
    Na tvojí posteli? krysy
    Láska? kreslení.

    .......................................................................................................................................................................................................................

    Muzyka doprowodna: unders: syria / remix by satori.

  • Monday 02 April 2018 - 12:28
    Knihy na stole

    mnohé lidské bytosti mají sklon odkládat si na různá prominentní místa v bytě knihy, kterými o sobě chtějí cosi naznačit právě příchozím. jakkoli strašlivě to zní, uvědomila jsem si, že jsem to vlastně udělala zcela automaticky s poličkou v kuchyni - mám tam knihy, které prostě v průběhu času ráda vytahuju, náhodně otevírám a případně nastrkuju návštěvám pod nos (hint: nemám návštěvy) (hint2: návštěva, co přijde a sama si vybere knihu, je zajímavá, držte se jí!). nebudu lhát, ze všeho nejradši bych měla knihovnu přes celou stěnu, před kterou bych mohla sedět v křesílku a poslouchat staré desky, ale na to momentálně není prostor ani prostředky. nicméně v momentě, kdy zálibně hledím na poličku se svýma oblíbenýma knihama a přemítám nad tím, jak jim to tam spolu sluší a co ta kombinace o mně asi vypovídá, je, předpokládám, nejvyšší čas jít si o tom ublognout.

    syndrom konferenčního stolku nevypovídá nic o tom, jak moc dobří či špatní či autentičtí či sebestřední jste. takové subjektivní pocity můžete v lidském nitru vyvolat pouze svými činy a slovy. knihy, které máte rádi a s chutí je dáváte na odiv však naznačují, jak byste chtěli být viděni. zajímavý je především prostor mezi těmito póly. proč je právě takový? jak reagujete, pokud má váš přítel doma totožnou knihu? je váš zájem o dané téma odrazem trendu nebo dlouhotrvající obsese? jsou v nich záložky, jízdenky a poznámky? máte-li více kusů na podobné téma, proč je právě tato výjimečná?

    následuje pár knih z vlastní zahrádky, výběr z "konferenčního stolku". tyhle věci se u mě rády povalují v prostoru. zajímá mě, jak na ně lidé reagují. řekněte mi to.


    zen a umění psát

    autor: Ray Bradbury
    anotace: Devět mimořádných esejů na téma radost z psaní, v nichž autor vypráví, jak a proč se dokáže skutečně těšit ze svého řemesla. Vždy zdůrazňuje tvůrčí zápal, nadšení a radost, které sám v psaní nalezl a nyní je předává také vám.
    význam: Tento útlý svazeček je pravděpodobně jednou z mých nejoblíbenějších knih na světě. Radost z tvorby, tvůrčí zápal (dnes nazývaný flow), proces, při kterém odvážně vytahujete na světlo své strachy a magická vytržení, abyste z nich upletli příběh, co dokáže měnit lidské pohledy. Zježené vlasy, mrazivé chvění v zátylku, pot kapající ze špičky nosu na papír. Vědomí, že jste právě stvořili něco, co stojí za to. Tyhle myšlenky lze aplikovat do jakéhokoli tvořivého odvětví. Úžasné a kouzelné čtivo.


    how to be a bawse: a guide to conquering life

    autor: Lilly Singh
    anotace: Bawse je jako boss, ale je to holka - a je ještě lepší než boss. Kniha je "průvodcem do života" naznačujícím, jak dosáhnout toho, aby člověk vyzařoval sebevědomí, dosahoval svých cílů a dokázal se skutečně usmívat s vědomím, že zvládl projít všemi svými bitvami a teď už je na druhé straně.
    význam: Lilly aka Superwoman je fascinující, tvořivá a energická persona, živý příklad holky, která se dokázala vykopat ze své deprese a vrhnout se naplno do své touhy dělat VĚCI. Rady, jak mít koule a nenechat se semlít životem, jsou prošpikovány osobními příběhy a historkami. Kniha je navíc nádherně typograficky zpracovaná, celobarevná a plná inspirativních citací, okýnek a tabulek, kam si člověk může - a měl by - napsat svá přání, nápady, otázky i odpovědi. Ať žije fyzická bichle.


    ukaž, co děláš

    autor: Austin Kleon
    anotace: Klíčem je proces, nikoli produkt. Zjistíte, že nemusíte být génius, abyste mohli se světem sdílet své dílo. Poznáte, že podělit se každý den o kousek své práce je lepší, než pokoutně pracovat na svém životním díle. Objevíte svůj šuplík zajímavostí a budete o nich vyprávět dobré příběhy - ukážete všem, které by to mohlo zajímat, co děláte.
    význam: Tohle netradiční dílo mě koplo do mozku dobře namířenou okovanou botou. Je to tam totiž všechno - v obrázcích, grafech, náznacích, obrovských tučných titulkách. Narozdíl od obvyklé vrstvy "seberozvojové literatury", která je stále IN a mě svou plytkostí nepřestává již roky udivovat, Austin jde realisticky k jádru věci a to, co nám neřekl dostatečně-krát, tam ještě nakreslí. Skutečnou podstatou tvorby je odvážit se, jít udělat VĚCI a pak je lidem ukázat.


    o zahradě

    autor: Pavel Čech
    anotace: Celá kniha je pojata jako příběh v obraze doplněný textem. Vyprávění o dětském snění, o tajemstvích skrytých na půdách a ve starých opuštěných zahradách, o světech, do nichž dospělý člověk nemůže nahlédnout, ale při četbě této knihy si na ně může rozpomenout.
    význam: Víte, já miluju tohle knihu. Převrátila jsem teď deset krabic s věcmi po stěhování, abych ji zase našla. Moje obrázkové já při listování tímhle dílem nadšeně hopká a zároveň pláče, protože už nikdy nebude malé. Je to pohádka a přitom život, doplněný nádhernými kresbami a malbami plnými pokroucených uliček, nekonečných schodů, pohledů do jiných světů, křovin, z nichž září tajemná světýlka. Je to Brno a není to Brno, je to sen a není to sen.


    feel good 101

    autor: Emma Blackery
    anotace: Pouze vy můžete podniknout kroky potřebné k tomu, abyste se stali silným, nezávislým, nebojácným člověkem, kterým toužíte být. Trvalo mi to nesmírně dlouhou dobu, se všemi těmi přešlapy a střemhlavými pády. Jediným účelem existence této knihy je naděje, že by pro vás mohla urychlit cestu ke štěstí.
    význam: Skoro bych řekla, že tento svazek byl jednou z prvních "seberozvojovitých" publikací, které se mi přihodily, ale možná kecám. Každopádně je první, u které jsem měla pocit, že mi někdo rozumí. Emma je vnitřně mladá, zábavná, sarkastická, upřímná bytost, které to zapaluje. Dokázala postupně překonat své strachy a obavy, opustit práci, kde ji šikanovali, ignorovat vědomí, že bez dokončené školy přece nejste nic... a dosáhnout míru a rezonance se svými vlastními niternými přesvědčeními. Teď dělá přesně to, co vždycky chtěla: má kapelu a nahrává desku.


    steampunk bible

    autor: Jeff Vandermeer a kolektiv
    anotace: Steampunk - viktoriánská estetika a punk rockový přístup naroubovaný na různé formy vědecko-fantastické kultury - je fenomén, který ovlivňuje filmy, literaturu, umění, hudbu, módu a mnoho dalšího. Steampunk Bible je kompendium o tomto hnutí, mapující jeho kořeny v pracích Julese Verna a H. G. Wellse, ale i jeho další otisk v čase, fascinující vynálezy, DIY a vnímání vymírajících technologií jako možných variací budoucnosti.
    význam: Tahle kniha je neskutečně nádherná! Steampunková odnož science fiction a fantasy se vynořila již v 80. letech 20. století, odkazuje částečně k viktoriánské éře Evropy a ke kyberpunku, esteticky navazuje na gothic subkulturu a (nejen) jejím logickým pokračováním podle mě může být postapo (postapokalyptická sci-fi), a to jak v otázce příběhové, tak i v otázce kostýmové, která mě osobně nepřestává fascinovat.


    leningrad: tragédie obleženého města, 1941 - 1944

    autor: Anna Reid
    anotace: Osmého září 1941, jedenáct krátkých týdnů poté, co Hitler zahájil operaci Barbarossa, byl obklíčen Leningrad. Obležení se nepodařilo prorazit dva a půl roku a během 872 dní blokády ve městě zahynuly dva miliony lidí. Pokud by město padlo, zřejmě by historie druhé světové války a dvacátého století vypadala jinak.
    význam: Historie Leningradu je brutální a co do duševní drásavosti se dle mě řadí ihned za dějiny holocaustu a osobní deníky z koncentračních táborů. Roky extrémního nedostatku v kruté zimě ponechávají na lidstvu logické šrámy: mnozí zahynou, mnozí se obrátí k cestě nezodpovědného šílenství nebo kanibalismu; ti nejsilnější ale dokážou nejen přežít, ale i zachránit řadu ostatních díky rozvaze a vnitřní statečnosti. Jistým úkrokem lze tyto principy aplikovat také na fiktivní postapokalyptickou společnost. Z psychologického, historického i vizuálně-vypravěčského (doplněno mnoha deníky a fotkami) úhlu je tato publikace nesmírně zajímavá.


    staletí kolem nás

    autor: Jaroslav Herout
    anotace: Praktická, čtyřmi vydáními ověřená příručka, která je zaměřená na architektonickou tvorbu v našich zemích od doby předrománské až do současnosti. Přibližuje jednotlivé stavební slohy, jak po sobě během staletí následovaly, a to formou co nejnázornější, jednak textem, jednak - a to hlavně - kresbou.
    význam: Tento svazek mě protáhl základní a střední školou. Díky paní dějepisářce Nedomové jsem si uvědomila zásadní věc, před kterou nás kantoři roky schovávali: nejde o to, že váš předmět je nejdůležitější, ale naopak o to, jaké jsou mezi nimi souvztažnosti. Historie architektury logicky souvisí s historií Čech a Moravy, myšlenkové proudy dané doby se otiskují v jazyce i literatuře a velký bratr myšlenek - politika - postupně modeluje také charakter země a její rozvoj, tedy zeměpis. Tento přesah je nesmírně důležitý a bohatě ilustrovaná kniha Jaroslava Herouta mě významně nakopla v oblasti výtvarné i historické.


    fabrika

    autor: Kateřina Tučková a kol.
    anotace: Moravský Manchester, tak se říkávalo Brnu v dobách jeho největší slávy. Látky ze zdejších textilek zaplavovaly doslova celý svět a bouřlivý průmyslový rozmach v 19. století proměnil město v sebevědomé a moderní centrum. Slavné vily, nádraží, ulice a parky a koneckonců i brněnský hantec, to vše vznikalo v souvislosti s rozvojem textilnictví. Odvrácenou stranou tohoto vzmachu však byly stávky zbídačených dělníků, sociální problémy a sirotčince plné dětí pracujících od rozbřesku do noci v prachu a hukotu tkalcovských strojů.
    význam: Zvláštní publikace, obrazový průvodce, částečně fikce a částečně doklad doby, kus historie Brna, která mě už od školy drží za srdce. Miluju dřevěné podlahy, vysoké stropy, tabulková okna, miliony cívek s přízí, látky a textilie, historii. Historie "obyčejných lidí" nicméně nebyla ani zdaleka tak iluzorně roztomilá, jak si rádi myslíme.


    spáčka a vřeteno

    autor: Neil Gaiman
    anotace: Neobyčejná pohádka, která začíná jako každá jiná, nás nakonec překvapí. Spřádá se z nití černé magie, která se kroutí a stáčí a pableskuje a září, a nikdo tu nečeká, až se objeví šlechetný princ na věrném oři. Moderní, nápaditá variace na pohádky o Šípkové Růžence a Sněhurce.
    význam: V tomhle baráku je spousta Gaimanů, to nemohu říct. Tahle kniha je ale mimořádná, s transparentní obálkou a dechberoucí grafickou úpravou. Pohádkový příběh s nečekaným twistem je doplněn nádhernými ilustracemi z pera britského tvůrce Chrise Riddella. Ačkoli nesmírně oblibuji fenomén ebooků a kdykoli dostupných informací na placce o velikosti dlaně, některé knihy by bez fyzické knihy prostě nebyly knihy. Howgh.


    1984

    autor: George Orwell
    anotace: Jedno z nejznámějších děl světové literatury našeho století v sobě pojí prvky společensko-politického a vědecko-fantastického románu. Je obžalobou komunistické diktatury, která v roku 1984 ovládá všecko, včetně lidské myšlení. V centru románu jsou osudy čestného, citlivého a uvažujicího jedince (Winstona Smitha), který sa vzepře systému, za což platí krutou daň.
    význam: Tenhle román je důvodem, proč jsem sem nakonec nenapsala deset, ale jedenáct knih. Existuje-li literatura, kterou by si měl člověk v životě povinně přečíst, 1984 mezi ni právem patří a zasloužila by si kromě červeného fontu i vykřičník. Myšlenky v ní jsou totiž nadčasové a mnohými opakovaně zdůrazňované v paralele k dnešnímu světu. Čas od času se někdo ptá, co nás proboha vede k tomu, abychom nezveřejňovali svá jména, bydliště, bezprostřední plány a další citlivé údaje. Chcete-li odpověď, musíte si přečíst tohle.

  • Friday 30 March 2018 - 18:15
    očičtarot: blázen

    „you think too much, they say.
    but what else could i do? my mind is my thought generator.
    these brainz are just wired like this. this is how i connect all the dots.“


    Krno, 18:43, 9°C, gentle breeze. no a takhle já jsem. v daném momentě existuju. rozmazaná v čase. není to nijak dobře ani špatně, jen to je. zírám do svíčky a pozoruju, jak se zmenšuje, zatímco konstruuju svou myšlenkovou architekturu kdesi nahoře v prostoru. na stole je hromada barevnejch inkoustů, bordel a rozmalovanej blázen, první tarotová karta, bod nula. děsí mě a zároveň nesmírně fascinuje možnost, že bych je nakreslila postupně všechny. je to totiž cesta. sebeobjevování a sebeanalýza. všechno na světě k tomuto momentu muselo zákonitě směřovat: schovávala jsem se sama sobě tak dlouho, až jsem hlavou narazila do svého Já a to se mě přátelsky zeptalo, co že bych to přesně chtěla vědět.

    ty kousky, který nás nejvíc ze všeho bolí, z nichž vyhrkou slzy anebo šílenej smích, co bublá pod povrchem, dokud se nerozprskne po širém okolí, anebo ty kousky, z nichž nám vstávají chloupky na zátylku a po celém povrchu našeho vědomí se rozlévá intenzivní vrstva vykřičníků. ty kousky, co nás nutí mluvit ještě dřív, než se nadechneme. ty kousky, co nás nutí vstát o dvě hodiny dřív a jít DĚLAT VĚCI.

    nevěřila bych, že můžu mít takové kousky. já, já, zrovna já, magor, nerozhodník, depresák, věčnej viselec.

    well, you never know!

    snažím se dýchat a soustředit už několik let. snažím se hledat pozitivní možnosti, reagovat na výzvy bez instantní hrůzy v těch obrovskejch očičkách, očekávat, že by věci mohly být i fajn. snažím se furt dokola, někdy to vypadá beznadějně. někdy to ale jde. a někdy se to urve a je to jízda. nechci moc dávat na tyhle pocity, potože jsem přece jen v jádru analytik, ale logika mi vlastně pomáhá - mnohem lépe tak můžu rozpoznat, co je opravdu opravdové a co je jen vrstva bullshitu. a teď se mi to urvalo a je to jízda. poslední tři týdny můj mozek skáče jako zvíře poprvé vypuštěný z klece a kolem něj se povalujou náhodně odhozený kusy galaxií a hrsti hvězd. je mi kurva dobře.

    nakreslila jsem hromadu věcí. a ještě nakreslím. jsem finálně tvrdě rozhodnuta. nejen, že si tu personálně čmrdlám tarot (očičtarot!), ale už mám asi polovinu obrázků, které bych chtěla použít do dalšího kalendáře. můj mozek někdy podvádí, protože si představuje, že deprese je jakási definice, ale není tomu tak. a díky tomu, že vím, jak strašně skvělý je být zrovna teď SCHOPNA dělat věci, využívám maximálně každej volnej moment, kdy mi to JDE. sto procent výseče! všude kolem mě leží obrázky v různejch stadiích dokončenosti. miluju to. a není to jen otázka kreslení. v práci se snažím bejt maximálně efektivní v jakémkoli smyslu slova. vymýšlím věci, nadhazuju nápady, vítám jakékoli připomínky, miluju brainstorm. snažím se říkat věci hned a upřímně, tak jak jsou. občas zaspím a to je dementní, ale každej musíme mít nějakej zápor, abychom se cítili v tom textu trochu realističtěji, žejo.

    navazuju starý kontakty a pokouším se trošku roztřeseně řešit starý nedotažený věci. děsí mě to. je to úžasný. lidi a jejich reakce. nemůžu říct, že bych lidstvu rozuměla, ale někdy z něj mám radost. vrstva štítů pro obranu vůči dementním komentářům je nahozena a funguje. no a zbytek, ten přátelskej přemýšlivej zbytek... ten má u mě dveře vždy otevřeny. i okýnka. kdykoli.

    co chci říct tímhle textem? že žiju. od prvního slunečního paprsku. od prvního nádechu v obskurním sklepení metroplexu. od prvního kroku bojovnice s tvrdou lebkou. od prvního ptačího zpěvu. den za dnem. svíčka ke svíčce. milion malinkejch lahviček s barvama. takhle, takhle přesně jsem já. takhle mám být. radost z doteku pera a papíru. radost ze sdílení myšlenky. radost z radosti. to nejlepší, co dokážu, právě v téhle chvíli. kdybych to neudělala, nikdy se to nestane - je to proces. existence, vloha, talent, práce, dílo. kousek za kouskem, krok za krokem. jo.

    jednou se naučím, jak se to dělá a pak půjdu do světa nakopávat další lidi. abychom se méně báli a více tvořili. svět to potřebuje.

  • Monday 05 February 2018 - 18:30

    Šechtl a Voseček, Tábor: archiv z let ~1850 - 1920+?...

    Musím si tady schovat tenhle odkaz na fotoarchiv, který jsem nedávno opět vytáhla na světlo díky novému klubu Retro na Okounu, neboť to miluji:
    http://sechtl-vosecek.ucw.cz/

    "Rodinnou tradici založil roku 1865 Ignác Šechtl (Schächtl). Na jeho práci navázal Josef Jindřich Šechtl, Josef Šechtl a Marie Šechtlová. Z jejich činnosti se zachoval tématicky bohatý archiv čítající statisíce snímků. Náš foto-archiv obsahuje, mimo jiné, studiové snímky (portréty a skupiny), místopisné fotografie, umělecké fotografie, reportážní snímky i dokumenty. Na těchto stránkách najdete pozvánky na akce, virtualní galerie fotograií a především pravidelně obnovovaný digitální archiv (fotobanku)."

    Agrochemické oddělení státní výzkumné stanice zemědělské, 20. léta 20. století
    http://sechtl-vosecek.ucw.cz/galerie/prace/f1_deska7281-fotolab2.html

    Autodílny Škoda: Ruční benzinová pumpa.
    Digitální reprodukce z kinofilmu, foto po roce 1930.
    http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/group_photos_work.html

    Ignác Šechtl: Fotodokumentace pro Františka Křižíka (1903 - ?)
    Elektrárna s parním strojem
    http://sechtl-vosecek.ucw.cz/galerie/krizik/stroj3.html

    První fotograf v Táboře: Alexander Seik, (1824, Mirotice u Písku – 1905, Tábor)
    http://sechtl-vosecek.ucw.cz/galerie/seik/index.html

    atd... atd... archiv lze procházet celé měsíce!

    (via: https://www.okoun.cz/post/1068280621)

    ----

    part ii:

    deníček sl. Norah aneb tweety z WWII, Anglie, září 1939
    https://norahsdiaries.wordpress.com/2013/06/06/storying-norahs-diaries/

    It became clear early on in this project that I can’t just present Norah’s diaries to the world as they are. They are pocket diaries – Letts’s School-Girl’s, Railway Clerks’ Association – which contain tiny little windows for daily entries. They are not literary or confessional diaries, nor are they about special occasions, personal crises or spiritual journeys. Ordinary, private diaries, they were not written to be read and are not always understandable to a reader unfamiliar with their context. They contain very little retrospection, characterisation, little in the way of a story and are presented in a style which is disjointed and telegraphic. As was pointed out to me recently, they are written like tweets. Here is an example from fourteen year-old Norah in early September 1939, as Britain went to war:

    1st September 1939. Hitler declared war on Poland. Had to dye curtains. Everyone got wind-up. Ma went to help evacuation kids in. Not many came. Balloon barrage over Derby. Went to Helen’s with Pop. Everyone must have dark curtains. Sunny, cold.

    2nd. Hitler bombed six Polish citys. Ma went to help with evacuees. Frank had letter from Jean! Chris had fight with Mrs Marcer in street. Pa went to match. Terrible storm. Four balloons burned down. Derby beat Villa 1-0. Stoke drew 2-2 with Middlesborough.

    3rd. Got up latish. England declared war on Germany at eleven o’clock. Terrible. Chamberlain spoke on radio and King at 6. Helen & Joe came up. Stormy morn. Sunny.

    4th. Washday. Helen came up. Went down to Hill’s. Germans torpedoed English ship ‘Athenia’. Most people saved. Air raid warning during night. All got up at 6 O’clock. False alarm. Sunny.

    5th: Worked in garden all morning. Ma and I went down to Helen’s for tea. Went down to Baum’s etc. Jean is a nice kid. Sunny. Cold. Air raid attempt on London failed.

    6th: Did gardening all morning. I like young Spooner. Went down to P.O. and saw Peggy, walked round with her. Made a new black-out with cardboard. Sunny.

    7th: Worked. Helen came up. Went in garden. Gave doll and cradle to Jean. Very pleased with it. Ma, Pa and I went down to Helen’s for tea. Helen and Joe came up here. Sunny.

    8th: All cinemas, theatres, football etc. off. Nothing much happened. Helen came up. Germans tried to get into England but failed. Cool.




    And so on. It’s delightful, I think, and creates lots of lovely images, but you wouldn’t carry on reading for 80,000 words, presented as tweeted diary entries. I wouldn’t either, and Norah was my aunt.




    (via: https://www.okoun.cz/boards/retro?contextId=1068286284#article-1068286284)

  • Monday 15 January 2018 - 11:07
    mlha

    Nejtěžší je odnaučit se reagovat v afektu. Neúspěch nebo hádka neznamená nutně, že všechno je špatně. Zní to jako dementní klišé, ale dovede to být nechutně zakořeněné.

    Vnímáme věci podle toho, co nám připadá důležité. Cítíme je na základě toho, co cítíme jako podstatné.
    Vnímáni a jeho důležitost může být diametrálně odlišné.
    Oni cítí, že jsem nepraktická a nedovedu nastartovat rychle, tudíž ohrožuju efektivitu...
    Já cítím, že tvary v lese jsou nádherné a že nesoulad mezi lidma znamená něco fatálního.

    Achjo.

    Někdy je důležité to, aby nám vrátili čepici a absolutně neakceptovatelné to, že milujou Ortel.
    Někdy je důležité to, že obdivujeme jejich zápal a inteligenci, ale nepřekonatelné to, že říkají všechny věci přímo tak, jak je napadne - včetně toho, že nás nepotřebují.
    Občas trochu brečím a občas se mi stýská a občas sem prostě praštěnej a zamilovanej do iluzivní podoby někoho, kdo neexistuje.
    Pokud víš, že nemáš praktičnost ani co by se za nehet vešlo, nemůžeš vyhovět někomu, kdo na ni staví svou existenci.
    Lidi, co koukaji na ostatní coby poddané, nižší druh, malé venkovské dementy... Tihle lidi jsou pro mě neakceptovatelní.

    Jsem éterickej dement, myšlenkovej uzel, teoretik a neprakta, sběratel momentů a chvil.

    Zlobím se, protože. Protože nepřikládáš význam mému myšlenkovému pochodu a zlobíš se na mě jen a právě protože nestíhám praktické věci. Sem jinej, sem divnej. Ne nutně špatně, jen jinak.
    Je mi to líto, někdy jsi na mě zlý.
    Nebo to aspoň tak cítím.
    Není asi nic, co bychom o sobě nevěděli.
    Hrozný věci, který tobě vůbec hrozný nepřijdou. A naopak.
    Nevím, jak to funguje.
    Chtěla bych jen někdy někam patřit. Ale to asi těžko.
    Mám mizerně malé EQ :)

    Když se koukáme na mechanickej pomeranč a já nevěřím svým očím, přesně v ten moment se otočíš a víš, co myslím.

    Kéž bys věděl, i když se nejedná o totalitu a filmy.

    Tags: 
  • Tuesday 02 January 2018 - 18:49
    Hrad Cimburk v předvečer Silvestra 2017

    Milý deníčku,

    je složitý tě otvírat a pokoušet se navazovat na přetrhaný nitě, protože jsme zvyklí se přehnaně omlouvat - za odmlku, za neaktivitu, za to, že jsme potřebovali bejt zalezlí. Stalo se asi milión věcí, to bys nevěřil. Každopádně je tady novej rok, plnoletej. Asi bychom se mohli konečně začít chovat zodpovědněji k sobě i ke světu. A zrovna včera se mi neplánovaně všechno sepnulo. Taková náhodička, zrovna prvního ledna. Trochu jsem před silvestrem upadla na kokos (čti: na cement; ha ha, hm) a přesypaly se mi myšlenky. Čtu si takhle knihu a najednou tohle.

    Víš, jaký jsou tvoje priority?
    Čemu věnuješ pozornost?
    Jaký máš přání? Proč by se mělo zdát nesplnitelný?
    Není pod tím ještě další vrstva s reálným důvodem?

    Rezonuje ti to spolu nebo je to prostě jen zmatenej bordel?
    A kdo ti ho uklidí, aha?
    V téhle hlavě budeš vždycky jenom se sebou.
    Seš k ní tudíž upřímnej.
    Že?

    ..

    Po šesti letech jsem změnila práci, rozešla se a přestěhovala do jiné části Brna. Musela jsem si půjčit peníze, abych mohla zaplatit nájem. A to se bytostně stydím, když si mám říct o pomoc. Nějak se stalo, že nemám vůbec nic. Den před vánočními svátky jsem se musela rozhodnout, že uspím svou milovanou potkaní princeznu Zubi. Protože pomalé udušení nádorem tlačícím na plíce není možnost hodná mé pozornosti. A tak se takhle kolíbáme po chodbách veterinární fakulty, zatímco zbytek světa zdobí stromeček a brečíme si na rameno. Dokud mi tam neusne. Malý tlapičky a zvědavej nos a ten malej jazejček. Nikdo jinej tohle nevyřeší a nepocítí, jenom ty. A to ti přitom tak sakramentsky nepřísluší rozhodovat o tom, kdo má žít.

    Někdy jsem z toho všeho pekelně nasranej. Nerozumím jim a je marný čekat, že by někdo přece rozuměl mně. Vyšplhám nahoru na nějakou zeď a zírám do lesa, zatímco všude kolem burácí vichry, převracejí starý pořádky a já se směju sama sobě, že jsem čemukoli důvěřovala a řvu.

    Vždyť já vás mám rád. Proč myslíte, že na vás řvu?

    Ne, že by se cokoli dělo jen proto, že někde někdo řve, just fyi.

    A potom, potom je všecko hotový a všechny oslavy a dárky a zvratky a spálenina a ostudy a kocoviny vyvanou a zůstane jenom ten lógr, spodek, báze, podstata: bláto na zápraží a psí chrápání a tikání budíku a kapky deště na střeše a praskání v kamnech. A teď: co je doopravdy důležité? Jsem jak malý zauzlovaný tamto v okamžiku potom, co se doplakalo a znovu se nadechuje, jakože novej pokus, novej nádech, novej den. Banální a fatální jsou vlastně jenom dvě různý strany toaletního papíru. Strašně, strašně unavený a fyzicky vyčerpaný a psychicky zauzlovaný kousky dojdou následně ke konsensu díky ozdravnému hlubokému spánku. Najednou víš, proč seš a jak máš dál fungovat. Prostě jen stačí vůle, snaha být lepší. Lepší než včera. Odrazit se ode dna. Protože můžu. Nejsem totiž na frontě a mám co žrát.

    Za celou tuhle anabázi a její přesypání do srozumitelně-kreativního plánu právě v momentě, kdy jsem to nejvíc potřebovala, děkuju především Lilly Singh, autorce skvělé knihy How to be a Bawse. Bawse je jako boss, ale ještě o level lepší. tahle kniha neobsahuje žádný zaručeně šťastný tipy na happy lajf forevr, je to prostě hromada tipů, jak se nevzdat a hlavně neposrat od někoho, kdo prošel peklem a dobře ví, že zkratky ze dna neexistujou, jenom schody, co je nutný vyšlapat. je otázka, čím chceš být. má se prý mířit vysoko, říkali.

    takže.

    místo předsevzetí bude manifest, protože to myslím doopravdy:


    Žádný sračky.

    Snaž se být každej den lepší, než včera.

    Teprve, když seš absolutně upřímná k sobě, můžeš to zkusit i venku.

    Vždycky je možný se zvednout a jít obejmout někoho, koho máš rád, namísto toho, abys upad hlavou na cement.

    Tvoje štěstí je mnohem silnější než strach.

    Nechceš umřít. Seš tady z nějakého důvodu.

    Věci, co miluješ, nejsou nesmysly. Jsou to hodnoty.

    Život se ti nemusí "stát". Můžeš ho vést. Rozhodnutími, ne overthinkem nad nesmyslama.

    Nestěžuj si a nekňuč.

    Buď trpělivá k sobě i k ostatním.

    Vybuduješ si postupně ochrannej štít, aby sis nebrala všechny ty sračky k srdci. Kontroluj své reakce na okolní prostředí.

    Dobře a špatně neexistuje - lidi jsou jen JINÍ a mají odlišný priority. Věnuj pozornost těm, kteří si ji zaslouží.

    V těch nejtěžších situacích dokážeš vytvořit něco nádherného.

    Pamatuj si, čeho všeho jsi už dokázala dosáhnout.

    Budeš tady další rok. Nevzdáš se. Budou obrázky, bude kalendář, bude výstava.

    ...

    A na závěr dva cintáty:

    Slušný člověk pije až po setmění. (Edith z Haló haló)

    Fear is only in our minds. (Evanescence)


    ...

    Ráda bych poděkovala následujícím lidem, jejichž myšlenky a nápady zažehly řadu jisker ve tmě mé hlavy: Lilly Singh (autorka knihy How to be a Bawse), Emma Blackery (autorka knihy Feel Good 101), moje rodina (mamka, taťka, ségra, brácha, kocúr a přidružená svoloč = mám vás rád), Vlče de Névoa, KiKü & Amálka, Sysliatko, Kaveška a Tatianka, Kalmiel, Ken G Ži, Mum alAthin, Dejv a Kiki Krämerovi ze sdružení Polypeje, paní doktorka z pohotovosti malých hlodavců na Veterinární fakultě VFU Brno a další. A v neposlední řadě Ramboslav Okybača I. Cimburský, kterýžto, ač někdy pod tlakem stresu vše nenávidí, přemýšlí způsobem, který mám opravdu rád. Děkuji.




    Ozvěna: Nádraží

  • Thursday 30 November 2017 - 21:53

    prožila jsem šokující moment. přivedla jsem domů dvě malá krysátka, zrzavo-bílá se jmenovala Agnieszka a kanálnicově(aguti)-bílá Emma.
    během několika hodin, kdy se zdálo všechno v pořádku a v normě, jedna ze starších krys na malou zrzavou zničehonic prudce zaútočila a hryzla ji za ucho. hodně krve.
    nejprve jsem si myslela, že je po ní, ale stále byla teplá, oči se leskly a nepřicházel typický stav rigor mortis. nechtěla jsem to vzdát.
    veterinární pohotovost mi položila dotaz: pomineme-li krvácení - zvíře dýchá? je slyšet srdce? zvedá se hrudník? když jí sáhnete do oka, mrkne?

    je to velmi důležitá otázka. malé krysátko má srdce, které bije velice rychle a je to takové rytmické bušení, navíc mají přirozeně dost vysokou tělesnou teplotu.
    věci, které jsem cítila u Agnieszky, byly oproti tomu zřejmě dobíjející srdce. zranění mohl provázet i prudký šok vedoucí k poškození mozku. malé tělíčko je daleko náchylnější na tyto komplikace.

    existuje návod na první pomoc u potkana, dá se udělat umělé dýchání a masáž hrudi, v ideálním případě by mělo opět nastartovat dýchání. to se tady nestalo, ačkoli vzduch do ní proudil (dělá to zvuky). bohužel jediný efekt byl, že svalové stahy způsobily vypuzení malého bobečku. toto jsou obdobně jako jiné svalové stahy pouze doznívající automatizované procesy organismu... krysa se nepohnula.

    nicméně nástup rigor mortis se obvykle u malých zvířat projevuje během dvaceti minut, výjimečně do hodiny. toto trvalo neobvykle dlouho. ale oči se nakonec potáhnou mžurkou a tělo začne emitovat určitý neobvyklý chlad. prostě nakonec to je poznat. snažila jsem se, nenadělám nic.

    každopádně Emma je v pořádku, její srdce bije jako zvon rychlostí asi milión úderů za minutu. pokud se velká krysa rozhodla utratit z nějakého důvodu jedno ze dvou dětí, jedná se zřejmě o nějaký zákon přírody, jemuž nerozumím a nenadělám nic jiného, než se s tím bohužel smířit. :(


    potkan - první pomoc: rat first aid
    http://ratfanclub.org/firstaid.html

    nonstop veterina VFU Brno:
    http://www.vfu.cz/ambulance-pohotovost-lekarna/veterinarni-ambulance-kli...

  • Thursday 26 October 2017 - 22:05
    podzim

    přišel zas nezván nečekán
    taková tenká žlutá nit
    jako by se nic nestalo
    já marně hledám ten svůj klid

    patrová budova továrny
    diagonální ostrej stín
    prorůstající kořeny
    co mám teď sakra dělat s tím

    &bill; 2017 10 20 - 24 cimburk mlhavý (60 fotek)